Ústavní zákon

V dnešním světě je Ústavní zákon téma, které vyvolává velký zájem a diskusi v různých oblastech. Jeho význam přesahuje hranice a jeho dopad je pociťován ve společnosti, ekonomice a kultuře. Význam Ústavní zákon vedl k tomu, že byl pečlivě prozkoumán a analyzován, aby bylo možné lépe porozumět jeho důsledkům a důsledkům. V tomto článku prozkoumáme téma Ústavní zákon z různých perspektiv s cílem nabídnout komplexní a obohacující vizi. Od svého vzniku až po současný stav, přes své možné budoucí scénáře, je Ústavní zákon tématem, které nenechává nikoho lhostejným, a proto je nezbytné se mu věnovat hluboce a promyšleně.

Ústavní zákon je právní předpis nejvyšší právní síly, který mění nebo doplňuje ústavu. Ústavním zákonem je v českém právním systému i sama Ústava. Ústavní zákony jsou obvykle[zdroj⁠?] přijímány kvalifikovanou většinou, v některých státech je ke změně ústavy třeba referenda. Rigidní ústavy jiným způsobem měnit nelze.

Česká republika

Související informace naleznete také v článcích Ústavní pořádek České republiky a Seznam ústavních zákonů České republiky.

Ústavní zákony v České republice přijímá Parlament České republiky, a to kvalifikovanou většinou, tedy třemi pětinami hlasů všech poslanců (tj. nejméně 120 poslanců) a zároveň třemi pětinami hlasů přítomných senátorů. Ústavní zákony musí být schváleny ve shodném znění oběma komorami Parlamentu, Poslanecká sněmovna tedy nemůže Senát přehlasovat. Prezident je nemůže vetovat.

Mnoho právních nejasností vzniká tím, že slovem „zákon“ je v některých ustanoveních podle některých výkladů míněn pouze „prostý“ zákon, zatímco v jiných ustanoveních je jím zjevně míněn jakýkoliv zákon včetně ústavního zákona. K věci se částečně vyjádřil Ústavní soud, když v roce 2009 rozhodoval o souladu ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny s ústavou, resp. s jejím materiálním jádrem. Prohlásil za nezbytné vztáhnout kategorii ústavních zákonů do pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, protože jinak by pravomoc přezkoumávat je neměl a to by znamenalo, že by nemohl chránit podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Podpůrně pak uvedl, že „dikce Ústavy pro případy, ve kterých nutno vyloučit z rámce pojmu „zákon“ kategorii zákonů ústavních, tuto skutečnost výslovně zakotvuje “.

Jiné státy

Rozlišování prostých a ústavních zákonů existovalo již v Československu a převzala je kromě České republiky i Slovenská republika.

Reference

  1. Přijímání zákonů
  2. Čl. 39 odst. 4 a čl. 50 odst. 1 Ústavy České republiky
  3. Nález Ústavního soudu ze dne 10.9.2009, sp.zn. Pl. ÚS 27/09
  4. Čl. I odst. 2 zákona č. 121/1920 Sb.
  5. Čl. 84 odst. 4 a čl. 86 písm. a) Ústavy SR

Související články