Mandátní území (anglicky mandates of the League of Nations; francouzsky mandats de la Société des Nations) byla mezi lety 1919–1946 území, odebraná Německé a Osmanské říši, jež v 1. světové válce patřily k poraženým, a svěřená mandátem Společnosti národů do dočasné správy několika jejím členským státům z řad vítězných, obvykle koloniálních mocností (které již během války dotyčná území obsadily). Mateřské země měly mandátní území – v podstatě kolonie – spravovat do té doby, než bude tamní obyvatelstvo připraveno na samostatnost. Rozlišovaly se 3 typy mandátních území, podle plánů, které s nimi mateřské země měly: A, B a C.
V roce 1946 po založení OSN nahradila mandátní území tzv. poručenská území OSN (kromě Jihozápadní Afriky, jíž Jihoafrická unie, později JAR odmítla status poručenského území přiznat a dál ji ovládala z titulu mandátu).
Mandátní území typu A byla bývalá území Osmanské říše (kromě Hidžázu), která byla obsazena za války vojsky Dohody. Mandátoři měli za úkol přivést tato území v dohledné době k nezávislosti, protože byla považována za natolik vyspělá, aby zvládla řízení nového samostatného státu. Do konce 2. světové války však získal nezávislost pouze Irák a Libanon, u ostatních bylo předání správy do vlastních rukou pod různými důvody oddalováno.
Mandátní území typu B byly bývalé německé kolonie v subsaharské Africe (kromě Německé jihozápadní Afriky). Území zahrnovala Togoland, Kamerun a Německou východní Afriku. Samostatnost těchto území se předpokládala ve vzdálené budoucnosti.
Mandátní území typu C byly bývalé německé kolonie a protektoráty v Pacifiku a Německá jihozápadní Afrika. Stejně jako u bývalých německých afrických kolonií se samostatnost těchto území předpokládala snad jen ve vzdálené budoucnosti. Správa mandátních území zakazovala stavbu opevnění na ostrovech, ale to např. Japonce nezajímalo a některé ostrovy opevnili. Britská mandátní území byla svěřena Austrálii a Novému Zélandu.